Definitivní prohlášení Johna Davida Sinclaira, Ph.D

 

Sinclairova metoda (zkráceně TSM) využívá náš vlastní mechanismus nervového systému, nazývaný „extinkce“ (vyhasnutí) k postupnému snižování zájmu o alkohol a závislostního chování spojeného s potřebou konzumace alkoholu.

Proto je technický termín pro TSM označován jako „farmakologické vyhasnutí“ závislosti.

​

Pozadí výzkumu

Klíčovým vědeckým objevem, který leží u základu této léčby, bylo zjištění, že detoxikace a abstinence závislých nezastavují touhu (bažení, craving) po alkoholu, ale ve skutečnosti ho naopak zvyšují, včetně objemu následné konzumace alkoholu v případě relapsu. (ADE - alkoholický deprivační efekt). Starou utkvělou myšlenku, že alkoholismus je způsoben fyziologickou závislostí na alkoholu, proto bylo potřeba zahodit a vyvinulo se nové chápání alkoholismu.

​

Následné výzkumy ukázaly, že pití alkoholu je naučené chování. Někteří jedinci, částečně i z genetických důvodů, dostávají pocit odměny pokaždé, když se napijí - a mají tolik příležitostí k pití a stálému “odměňování”, že se jejich návyk stává příliš silným.Nemohou už pak vždy kontrolovat své pití, nemohou prostě říct ‚ne‘.  A společnost je nazývá alkoholiky.

​

Laboratorní studie prokázaly, že ve většině případů posílení alkoholem zahrnovalo náš opioidní systém, tj. stejný systém, kde působí morfin, heroin a endorfin. Mozek má dva primární mechanismy pro změnu vlastního propojení synapsí na základě zkušeností. 

Za prvé, existuje učební mechanismus pro posílení chování, které poskytuje odměnu. Za druhé, dochází k zániku (oslabení) propojení, které již nevytváří posílení a pocit odměny. Nejznámějším příkladem jsou Pavlovovi psi, kteří se naučili slintat za zvuku zvonku, když po zvonění následovalo jídlo, ale pak se naučené chování postupně vytratilo, když už jim po zazvonění nebyla poskytována potrava.

​

Medikamenty - antagonisté opiátových receptorů

Některé léky, jako je naltrexon, naloxon a nalmefen (naltrexon schválen FDA pro léčbu alkoholismu již v roce 1994, pozn. překl.), blokují účinky endorfinu a jiných opiátů. Dospěl jsem k závěru, že pokud závislý jedinec konzumuje alkohol, zatímco jeden z těchto antagonistů opiátů blokuje posilování endorfinů v mozku a systém odměny, aktivuje se mechanismus extinkce (vyhasnutí) a způsobí to pokaždé malé, ale trvalé snížení nejen množství konzumovaného alkoholu, ale i touhy po další konzumaci (bažení). Další den bude mít člověk o alkohol o něco menší zájem. Postupným opakováním této zkušenosti nakonec může být znovu získána kontrola a osoba již nebude závislá na alkoholu; tedy, přestane mít zájem o alkohol a jeho konzumaci.

​

Sinclairova metoda

Sinclairova metoda byla během posledních dvaceti let potvrzena nejprve ve velkém množství laboratorních studií, poté ve více než 90 klinických studiích po celém světě a posléze i v osobních reportech lidí, kteří ji začli používat. Bylo prokázáno, že je úspěšná asi u 80 % alkoholiků. To je velmi vysoké číslo pro léčbu alkoholismu, přesto léčba není pro každého - někteří lidé mají zjevně jinou formu alkoholismu, která nezahrnuje opioidní systém a nelze ji účinně léčit opioidními antagonisty.

​

Sinclairova metoda jednoduše spočívá v užívání léku, který funguje jako blokátor opiátových receptorů minimálně 1 hodinu před každým pitím. Naltrexon, Naloxon a Nalmefen nejsou substituční léky podobné metadonu pro závislost na heroinu nebo jako Nicorettes™ pro závislost na nikotinu. Antagonisté opioidů nejsou návykové a přímo nesnižují touhu (bažení) po alkoholu. A na rozdíl od Disulfiramu (Antabus) nevyvolávají opioidní antagonisté žádné nepříjemné averzní účinky. Tyto léky skutečně nedělají nic, dokud se neuvolní endorfin. Poté se spustí mechanismus zániku závislostního chování který postupně, ale trvale odstraňuje nervovou a biochemickou příčinu nadměrného pití.

​

John David Sinclair, Ph.D., emeritní výzkumník

zdroj: https://cthreefoundation.org/resources/definitive-statement-by-john-david-sinclair-ph-d